Pod titulem „Přírodní bytosti a léčení Země“ vydala Margot Ruis druhou knihu o svých kontaktech s bytostmi přírody. Zprostředkovává v ní lidem varování a dobré rady z říše, ve které mají svůj původ procesy růstu a formování v přírodě. Hlavními tématy jsou pochybený vývoj technologií a společnosti, jeho účinky na přírodní bytosti a především rozumné možnosti, jak něčím přispět k „léčení Země“.
Huemer: Vaše první a úspěšná kniha „Přírodní bytosti – setkání s přáteli člověka“ vyšla poprvé v roce 1994 a dostalo se jí už šesti vydání. Co bylo podnětem pro napsání další knihy? (pozn. v ČR vyšlo v květnu 2014 3. vydání v nakl. Václav Kazda)
Ruis: To téma na mě po léta doráželo, nejdříve slabě, pak naléhavěji a v posledních letech vysloveně důrazně. Rozhovory s přírodními bytostmi jsem si bezprostředně zapisovala a měla tedy hromadu poznámek, ze kterých bylo možné postupně vyčíst, jak a které problémy se objevovaly, a pak už šlo jen o to, knihu skutečně napsat.
Huemer: Co je hlavním obsahem nové knihy?
Ruis: Jádrem je uvědomit si, že všechno co činíme, má vliv na celkové zachvívání země, a to je důležité nejen pro přírodní bytosti, ale i pro nás samotné, pro celé lidské pokolení.
Huemer: V kterých oblastech nebo rovinách bychom mohli něco změnit? Co musíme udělat, abychom přispěli k léčení Země?
Ruis: Čin začíná již tím, že jisté věci neděláme, že jich zanecháme nebo je změníme. Na co člověk stěží pomyslí, je, že vše co naše ústa a reproduktory vypustí do světa, má svůj účinek. Všechny tyto vibrace ovlivňují přírodní bytosti. Jde také o nepříjemné zachvívání strojů a nakonec i o to, jak používání různých přístrojů omezit. Mobilní síť představuje obrovský problém, stala se velmi rychle zásadním znečišťovatelem vlnového „ovzduší“. Zvláště ovlivnila život bytostí vzduchu. Poznání, že život je možný bez mobilu, a vymizení tohoto strašidla by bylo obrovskou úlevou pro přírodu. Musíme si představit, že tyto záchvěvy působí bezprostředně na těla vzdušných bytostí, a ty se přitom také mění. Stávají ve svém projevu agresivnějšími a neumějí se tomuto vlivu ubránit. Také stromy trpí změněným, ostrým, spalujícím ovzduším.
Huemer: Zhoršily se tyto věci v posledních letech?
Ruis: Určitě! Už když jsem psala svou první knihu (1987–1994), stěžovaly si bytosti přírody, že lidé neustále vysílají hluk. „Rámus bez konce“, tak nazývaly naše myšlenky a emoce. Také to, co produkovala naše zařízení, popisovaly jako rušivé a na obtíž, jako nějakou hustou mlhu, ale to ještě nebylo nic ve srovnání s nynějším stavem!
Huemer: Proto je asi důležité začít s ozdravováním Země už v okruhu našich myšlenek a pocitů. Máte v tomto směru nějaká doporučení?
Ruis: Ano, když nás přírodní bytosti o něco požádají, jde velmi často o věci na myšlenkové úrovni. Například, abychom se každý den na chvíli posadili, ponořili do svého nitra, pokusili se nechat odplynout myšlenky a soustředili se na vděčnost, lásku a úctu, a pak tyto city vyslali ven do přírody, k přírodním bytostem. To mohou dělat i lidé, kteří na přírodní bytosti nevěří, vždyť přírodu má rád skoro každý. Vzdušné bytosti si také přejí, abychom si při mluvení dávali pozor na svá slova, neboť „vydechovaný vzduch je často otráven slovy“. Tedy další věc, kterou může učinit každý. Celkově jde o to, vytvořit zcela nové pole zachvívání, odlišné od současného. Současné energetické pole vytvořilo spoustu věcí, které nejsou prospěšné ani přírodě, ani lidstvu, ale které nás naopak přivedly na okraj propasti. Aby se mohlo vytvořit něco nového, musí předcházet určité zachvívání, určitá vibrace. Ve vibračním poli, které tu pár století a možná ještě déle máme, se objevily věci jako spalovací motory, mobilní sítě, genové inženýrství, atomová energie, masový chov zvířat atd. – ten seznam by mohl pokračovat dál. Toto „staré pole“, jak je budu velmi optimisticky nazývat, vzniklo vinou lidí zaměřených na „mít, vlastnit“ – majetek, postavení, moc atd. „Mít“ je zde pohnutkou k životu. Cílem však je vytvořit pole, které vzejde z pohnutky prostě „být“, tedy ze života samého. Zde máme úplně jiné hodnoty, jako je spontánnost, důvěra, propojenost s veškerým životem, dávání, sdílení, radost, jednoduchost – jednoduše radost z bytí! Samozřejmě s takovouto životní orientací je také jednodušší být šťastný – je k tomu přece potřeba mnohem méně. A kdyby dostatečné množství lidí učinilo tento krok od „mít“ k „být“, bylo by možné změnit i charakter pole. A prostřednictvím tohoto energetického pole by se pak mohla projevit zcela jiná technická řešení, která jsou nyní „za oponou“, jak bytosti přírody říkají, technologie, které jsou v souladu s přírodou, přírodu ani člověka nepoškozují a jsou něčím naprosto odlišným od dosud známých zelených technologií. To ale nyní zatím nepřichází v úvahu, protože pro to neexistuje odpovídající pole. Nadějí přírodních bytostí je, že my lidé je budeme schopni vytvořit. S životem zaměřeným na bytí mnoho věcí zcela samo sebou padne, jako například náš podivný finanční systém, který dnes způsobuje velké problémy.
Huemer: Dalo by se jednoduše říci, že nám i živé přírodě prospívá život s orientací na duchovní hodnoty?
Ruis: Ano, přírodní bytosti mi opakovaně říkaly, že my lidé bychom měli více využívat síly svých přání, že svou velkou duchovní sílu používáme jen velmi málo vědomě a cíleně. Člověk si může například opakovaně přát: „Nechť jsou bytosti vody šťastné, nechť jsou bytosti vzduchu šťastné… všechny bytosti přírody šťastné.“ Ony tvrdí, že máme tak velkou sílu, že bychom mohli se svým duchem vytvářet netušené věci.
Huemer: Existuje mnoho cest ke spojení se svým nitrem. Vaše vlastní životní cesta je ovlivněna šamanismem. Existují pro vás nějaká kritéria náboženských a duchovních směrů, která se vám zdají nezbytná k tomu, aby se dalo mluvit o duchovním vývoji nebo vědomém životě – bez ohledu na společnost věřících, ke které kdo patří?
Ruis: Ano, dokonce tato kritéria považuji za zásadnější než otázku, zda je někdo křesťan, hinduista nebo ateista. Jednoduše jde o to, co člověk vyzařuje, kam se jeho duch ubírá, co je středem zájmu jeho života. Musí to být něco, co se dotýká okolí. Pro mě je i to největší filosofování a teoretizování víceméně bezcenné, pokud se neprojeví v každodenním praktickém životě. Jde tu o sounáležitost, otevřenost a propojenost s ostatními, o vyzařování kvalit, jako je radost, láska a mír. Mimoto jsou základní principy života, pokud se pořádně podíváte, ve všech náboženských vyznáních stejné.
Huemer: Když už je řeč o konkrétních skutcích: Vy se zabýváte projektem sociální pomoci v Indii, který jsme ve Světě Grálu již jednou představovali. Jak se projekt vyvíjí?
Ruis: V Indii máme rozběhlých několik projektů, středem pozornosti je teď Omkareshwar. Je to ostrov na řece Narmada, kde byla postavena škola pro 550 až 600 dětí. Minulý rok v ní poprvé proběhly maturitní zkoušky a všichni uspěli. Škola už má dobrou pověst. Ale prozatím zde není žádný spolehlivý příjem a každý měsíc vyvstává otázka, zda budeme moci zaplatit učitele a jestli vůbec bude na nákup potravin. Někdy dostaneme darem větší částku, což nám umožní pokračovat i navzdory vysoké inflaci, která je v Indii velkým problémem. Ceny potravin nesmírně vzrostly, během několika málo let se prakticky zdvojnásobily, což nemá co do činění jen s inflací, ale také se spekulacemi.
Huemer: A je už patrné, jestli děti, které ve škole dostaly solidní vzdělání, mají také větší šance v životě?
Ruis: Ano, v každém případě. Je to vidět hlavně u dívek. Již malé holčičky vzkvétají a rozvíjejí své sebevědomí. I když je rodiče ve 14 letech vezmou ze školy, protože si myslí, že už mají vzdělání dost a chtějí, aby doma pomáhaly… Nebo i když jsou dívky v 16 letech provdány – v Indii mají právo rozhodování o sňatku rodiče – přesto získaly zcela jinou výbavu pro život, o kterou je nikdo nemůže připravit. Už se nenechají tak využívat jako jejich matky. Pro příští generaci se stane vzdělání mnohem samozřejmějším, protože ženy budou trvat na tom, aby jejich dcery navštěvovaly školu také. Ty budou zase o kousek svobodnější a nezávislejší. Z prvního maturitního ročníku studuje šest dívek dál a těm ostatním se pokusíme umožnit, aby se postavili na vlastní nohy. Vždyť v Omkareshwaru nic není.
Huemer: Děláte také něco v oblasti zdravotnictví? Místní lékařská péče asi není na nijak zvlášť dobré úrovni.
Ruis: Ano, není. V rámci projektu probíhají konkrétní akce pro obyvatelstvo na homeopatické bázi, zaměřené převážně na chřipku a profylaxi malárie. Ty jsou s nadšením přijímány, protože jsou zdarma.
Huemer: Jak je možné tyto projekty sociální pomoci v Indii konkrétně podpořit?
Ruis: Našemu sdružení „Dana Mudra – Dávající ruka“ je možné posílat dary, které všechny putují do Indie. Klub rovněž nabízí dvě CD „Písně z jiného světa“, které se týkají převážně říše přírodních bytostí. Disky byly vytvořeny v rámci snahy „Peníze pro Indii na vlastních nohou“ a bylo by hezké, kdyby o ně byl ještě větší zájem. Na našich stránkách jsou pak projekty sociální pomoci popsány o něco podrobněji.
Huemer: Vřele děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů s vaší novou knihou i projektem v Indii.
Rozhovor vedl Werner Huemer
Informace:
www.danamudra.org
Kontakt:
danamudra@gmx.at