Dostaly se mi do ruky dvě knihy, které v jisté fázi čtení a přemýšlení o nich začaly mít společného více než je zdrávo. Nakladatelství Kazda vydalo knihu Tinnitus, Řešení existuje!, která se zabývá ušním šelestem a STRESEM.Pokud vlak, hvízdání nebo hučení v uších nemá organickou příčinu, můžete si být na 99 % jisti, že je za tím stres, napětí a v podstatě naprostá chuť vylítnout z kůže! A knihu Energie!, ano, také s vykřičníkem, která křičí úplně stejným způsobem o tom, že naši imunitu, energii, zdraví si ničíme tím, že pořád a neustále děláme něco, co nám škodí.
Co naděláme... společným znakem obou knih je ukázání prstem na viníka – stres!
Společným znakem obou knih je ohromné napětí, které ve mne jako ve čtenáři vyvolaly, bohužel to nebylo hned napětí pozitivní, ani žádné natěšení, protože mi bolestně došlo, že drtivá většina z nás uvízla ve stísněném světě povinností, zvyků... a když se rozhodnete z toho všeho vystoupit, v podstatě to znamená ze všeho utéct a totálně zhroutit svůj díl zodpovědnosti, například za rodinu. Znamená to věnovat čas sobě. Au... to bolí, co? Cítíte ten stisk uvnitř hrudi!?
Tolik času věnujeme druhým, ale kde je?
Tolik času věnujeme druhým, rodině, péči o blízké, lidi, zvířata – a budiž, tady to ještě bývá vidět. Minimálně v občas uklizené domácnosti, vrnící kočce na klíně nebo ve zdárně vyrostlých dětech. Ale tolik času věnujeme zaměstnavatelům, přičemž pokud máte práci, kde vyloženě víte, že je z hlediska lidského naprosto nesmyslná, ani dále ve svých úvahách nepokračujte, nebo si sáhnete na pokraj depresivních myšlenek. Ne, fakt na to nemyslete... na ten čas a újmu ze svého času a zdraví.
Tolik času věnujeme záležitostem ze šuplíku „aby lidi neřekli“... od dovolených, na které se nám ve skutečnosti nechce, po vánoční běsnění, abychom oschlé cukroví pátého ledna vyhazovaly do popelnice.
Tak mne jen tak napadlo, že nakonec ten čas věnovaný sobě samým je čas nejlépe strávený, protože se udějí dvě věci:
- Ti druzí budou mít čas taky na sebe, no žejo? Ať si ho najdou a užijí!
- Neskutečně dobijeme baterky a až ten pocit prvně pocítíme, tak se stane návykovým!
Toto je myšlenka, která se zaryje pod kůži jen tomu, kdo někde cítí svůj díl vzteku na to, že musí plýtvat svou energií někde, kde vlastně vůbec nechce.
A cítíte to? Tu zlost? Tak prosím... pamatujte si ten pocit a zkuste vydechnout, nadechnout a najít nějaký rozumný kompromis.
Já vím, že to, co tu píšu, jsou poměrně extrémní myšlenky, ale když máte v ruce knihu, která do nejmenších podrobností probírá hrůzu znění v uších, takovou, která umí pacienty dohnat až k fatálním řešením, minimálně však rapidně snižuje kvalitu života... a to napětí se zdá jako pravděpodobný viník...tak pojmete podezření.
A když pak máte v ruce Energii! a máte tak před sebou doslova domácího lékaře s vysvětlením všeho, co nám energii ubírá i dává, rozpis vzniku chronických onemocnění, které výrazně ničí kvalitu života s tím, že si za to můžeme v podstatě sami (relativně, že?) plus doporučení, co si kde nechat u lékaře překontrolovat, tak se vám zatočí hlava, zatne šíje a začne zvonit v uších; proboha, co jsme to za živočišný druh, který si tak moc sám ubližuje?
Kde jsme ztratili pojetí o své přirozenosti?
No, odpovědi vám nedám. Ale přesto si z knih něco vzít můžeme každý. A to z každých, které pojednávají o boji proti stresu.
Určitě v každé z nich najdete něco, co vám zaťuká na tu strunku „ahá, to je ono, to je PŘESNĚ ONO“! Tak prosím právě to zkuste vnést do svého života a vytrvat s tím.
Ono je vždycky lépe dělat pro sebe alespoň něco, nežli nic.
A třeba ten nesmyslný hluk kolem sebe zmírníme.
© Renata Petříčková, Zdroj: https://renatapetrickova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795213
