„Potřebujeme nutně sami sebe přemyslet a rostliny nám v tom mohou pomoci,“ říká filosof vědy Paco Calvo, autor mezinárodně úspěšné knihy o inteligenci rostlin Planta sapiens (česky Kazda 2022; přeložil Vojtěch Ettler). Calvo působí v Laboratoři minimální inteligence (MINT Lab) na univerzitě ve španělské Murcii, kde se věnuje vnitřnímu světu rostlin z pohledu rostlinné neurobiologie a ekologické psychologie – jeho práce tak přináší inspirativní poznatky o rostlinách i o lidech. 
Vnitřní světy živočichů a rostlin se od sebe podle vás neliší tolik, jak si obvykle myslíme. Můžete to přiblížit na konkrétním příkladu?
Tak například můžete uspat rostlinu úplně stejným anestetikem, jaké veterináři používají k uspávání vašich domácích mazlíčků. Když rostlinu uspíte, zastaví se její obvyklá denní činnost jako zavíjení a rozvíjení listů, v případě masožravé mucholapky podivné se zase uzavřou lapací pasti. Není to náhoda, živočišné i rostlinné organismy využívají stejné elektro-chemické impulsy a anestetikum zabrání jejich buňkám vysílat elektrické signály.
Když rostliny v noci spí, opravují při tom své DNA, stejně jako to děláme my. Luštěniny si dokonce vytvářejí vlastní melatonin a používají ho ke stejnému účelu jako člověk, který si v lékárně koupí melatoninové tablety pro lepší usínání. Melatoninem si rostlina synchronizuje cirkadiánní rytmus, denní a noční cykly. Rostlině můžeme způsobit i jet lag, tedy pásmovou nemoc, což děláme běžně a nevědomky svým pokojovým květinám, když doma vypínáme a zapínáme světlo.
Živočichové, rostliny i bakterie se zkrátka řídí stejnými přírodními zákonitostmi. Všichni sdílíme stejné molekulární hodiny, provádíme stejnou biosyntézu ve stejných typech molekul, používáme stejné hormony – serotonin, dopamin, adrenalin nebo zmíněný melatonin… V nás všech odtikávají stejné planetární rytmy. Život je ve své podstatě všude stejný, protože se vyvinul podle stejných pravidelností, a ke každému výskytu života bychom tedy měli přistupovat s porozuměním a respektem.
Už Charles Darwin dělal podnětné výzkumy vnitřního světa rostlin. Proč od jeho dob bádání výrazněji nepokročilo?
Nemá to pravděpodobně pouze jeden důvod, ale co nás napadne jako první, je lidská dosebezahleděnost. Ta vychází z hluboce zakořeněné – a zkreslené – představy našeho místa ve vesmíru. Trvalo nám staletí, než jsme se propracovali od ptolemaiovské představy Země coby středu sluneční soustavy ke Koperníkovi a jeho heliocentrické teorii. Darwinovská revoluce je vlastně ještě pořád work in progress. Stále jsme si nepřipustili všechny implikace toho, že Homo sapiens je jen jedním z živočišných druhů, že nejsme tak mimořádní, jak jsme si o sobě mysleli.
Musíme teprve pořádně zpracovat myšlenku, že inteligence tkví ve Stromu života jako takovém: od nejhlubších kořenů po poslední špičku každé větve. Nedokážeme uskutečnit žádný opravdový pokrok, aniž bychom porozuměli tomu, co taková změna perspektivy znamená. Titul mé knihy Planta sapiens není metafora. Rostliny jsou sapientní, tedy moudré, stejně jako jakákoli jiná forma života: bakterie, houby anebo živočichové.
Jiné téma by bylo, z čeho se jejich inteligence skládá a jak ji nejlépe zkoumat. Tyhle otázky jsem se pokusil ve své knize zodpovědět. Doufám, že dnes už jsou rostliny méně přehlížené. Ale není to jednoduché duševní cvičení a předpokládám, že nám to zabere ještě nějaký čas.
Jak se tedy správně procvičovat? Pomohla by reforma vzdělávacího systému?
Určitě, ta je nezbytná. Tohle mě opravdu zneklidňuje, nejen jako pedagoga, ale i jako rodiče. Není nic smutnějšího než vidět děti ve škole, jak se učí nazpaměť nekonečné seznamy „informací“, aby je následně odpapouškovaly u zkoušení. Z těch dětí vyrostou dospělí, a z některých z nich dokonce učitelé, kteří budou dál udržovat ten sterilní systém. Musíme opravdu začít myslet jinak.
Jak?
V první řadě musíme být připraveni chybovat. Není nic špatně na tom přinášet alternativní pracovní hypotézy o jakémkoli aspektu vesmíru. Přemýšlel jste někdy o ohromující práci mnoha vědeckých samorostů, jejichž výzkumy byly nejdřív zpochybňovány, aby nakonec tito lidé za svůj přínos poznání obdrželi Nobelovu cenu? Byl by to nekonečný seznam: objasnění mechanismů ATP syntázy, vyladění spektroskopie nukleární magnetické rezonance, objevení citrátového cyklu v biologii anebo objev metody PCR, která je dnes bohužel až příliš dobře známá kvůli covidu-19. To je jen pár příkladů špičkových výzkumů, které byly původně vědeckou komunitou odmítány.
Z dějin vědy se můžeme poučit, že žádná hypotéza by neměla být privilegovanější a žádný alternativní rámec by neměl být vyloučen ze hry. Pojďme doopravdy dělat vědu, přicházejme s nejlepšími vysvětleními, jakých jsme schopní, bez ohledu na to, jak nečekaně můžou na první pohled působit.
V knize pokládáte etické otázky, které se můžou zdát přehnané. Ptáte se, jestli rostlinám působíme nějakou újmu, když je využíváme; jestli můžeme předejít tomu, aby trpěly…
Působí to otravně, ale když nad tím přemýšlíte, je to podobné tématu práv zvířat. Zaprvé si musíme položit částečně vědeckou otázku: Můžou rostliny trpět? Prozatím na ni nemáme jednoznačnou odpověď, takže podle mnohých se etickými důsledky nemusíme pro tuto chvíli zabývat. S tím já nesouhlasím – můžeme přece uplatnit zásadu předběžné opatrnosti. Víme, že rostliny mohou být ve stresu: kvůli nedostatku vody, vysokým teplotám nebo nadměrné salinitě; takže hlavní otázka je, jestli jim nepůsobíme zbytečný stres. I kdyby rostliny nedokázaly trpět, nic neztratíme, když se k nim budeme chovat s respektem.
Propojujete též téma rostlinné a umělé inteligence, obecně pak technologického pokroku včetně prozkoumávání jiných planet…
Nemůžu prozradit víc, než popisuju v knize, protože ten výzkum je teprve v počátcích. Nicméně zkuste si představit problémy, jaké má vesmírné vozidlo při jízdě na povrchu Marsu – vesměs vycházejí z potíží s pohybem, lokomocí. Vozidlo se potřebuje dostat z bodu A do bodu B a při tom se může spousta věcí pokazit: může vjet do písečné duny, uvíznout v puklině nebo spadnout z útesu. Když se budeme schopní v robotice inspirovat rostlinným modelem, tedy vytvořit systém, který se pohybuje růstem namísto lokomocí, všechny tyhle potíže zmizí. Pak se budeme schopni dostat do bodu B, aniž bychom opustili bod A. Přes překážky vozidlo doslova přeroste.
Píšete také, že nám rostliny můžou pomoci z environmentální krize, pokud se je naučíme vnímat ne jako pasivní subjekty, ale jako aktéry našeho světa.
Ano, je toho spousta, co se dá dělat. Začít můžeme třeba tím, že si ten problém uvědomíme. Zatím pořád mluvíme o udržitelném anebo neudržitelném vytěžování zdrojů. Ale hlavní problém je v tom uznat, že rostliny primárně nejsou zdroje – především jsou to živé organismy stejně jako my. Uvědomit si jejich schopnost jednat je krok správným směrem.
Obvykle se začínáme o mimolidské živočichy starat ve chvíli, kdy si všimneme jejich vědomé aktivity a jejich zájmů. Začínáme si to uvědomovat u ne-savců, začínáme chápat, co všechno dokážou. Ptáky, hmyz nebo hlavonožce najednou bereme úplně jinak. Až tohle dokážeme s rostlinami a budeme se o ně konečně starat v jejich zájmu, ne pro náš vlastní prospěch, budeme si zároveň vytvářet a cvičit ten druh empatie, který potřebujeme k řešení planetárních otázek. Zlepšením životních podmínek rostlin budeme přímo nebo nepřímo přispívat k celkovému zdraví naší planety.
Co si v této souvislosti myslíte o sázení stromů coby odpovědi na klimatickou změnu?
Neměli bychom se snažit produkovat za každou cenu co největší množství stromů, mnohem důležitější je biologická pestrost, což je aspekt, který je v současných diskusích o klimatické krizi bohužel opomíjený.
Intenzivní sázení stromů navíc kromě redukování rostlin na zdroje – v tomto případě „nástroje“ na pohlcování CO2 – souvisí i s tématem greenwashingu, kdy zasadíme nové stromy, abychom uklidnili vlastní svědomí. Lidé, kteří – ač třeba vedeni dobrými úmysly – si tohle neuvědomují, jsou spíš součástí problému než řešení. Musíme přemyslet svůj přístup ke konceptu nulových emisí. Místo abychom pro lepší pocit sázeli stromy poté, co se vrátíme z další exotické dovolené, bychom se měli zamyslet, jestli jsme na tu dovolenou vůbec potřebovali letět. Fast tourism, fast science, fast food – naše rychlost je problém. A od rostlin se můžeme mimo jiné učit pomalosti.
V závěru knihy píšete, že porozumění rostlinám nám může pomoci porozumět sami sobě. Jak to chápat?
Máme o sobě zkreslené mínění. Jsme příliš zvyklí na iluzi, že uvnitř nás existuje nějaké „já“, které metaforicky řečeno sedí za volantem a všechno řídí. Ale ten homunkulus uvnitř naší hlavy je samozřejmě jenom myšlenková figura. Naše rozhodnutí jsou výsledkem komplexních procesů zahrnujících obrovské množství struktur. U rostlin se nám to zdá očividné. To je vlastně hlavní důvod, proč mnozí říkají, že rostliny nemůžou být inteligentní – že nemají centrální nervovou soustavu.
Ale můžeme to otočit a ptát se: Jak jsou rostliny schopné předávat své geny a adaptovat se na změny prostředí, když jsou tak decentralizované a nemají žádné „já“? Jak je možné, že nevyhynuly, ačkoli jsou přisedlé a zakořeněné, bez možnosti úniku před nebezpečím? Místo toho, abychom je považovali za hloupé a bezduché, měli bychom promýšlet množství strategií, které si různé formy života našly, aby zajistily své přežití.
A až nám tohle dojde, třeba se podíváme sami na sebe a řekneme si: „No jo, možná jsme taky decentralizovanější, než jsme si mysleli; a možná jenom proto, že vládneme schopností používat jazyk, jsme přesvědčili sami sebe, že jsme chytřejší a umíme dělat věci jinak.“
Kdybych vám rozbil lebku, nenašel bych uvnitř žádného homunkula za volantem. Potřebujeme nutně sami sebe přemyslet a rostliny nám v tom mohou pomoci.
© Štěpán Kučera, Právo