Miroslava Salajková napsala knihu Báječná škola pana Scotta podle vlastních zkušeností s mezinárodní školou v Portugalsku, kterou navštěvoval její syn. Příběhy Péti, jeho cizokrajných spolužáků i pana ředitele Scotta, který děti učí vzájemnému porozumění, kreativitě a lásce k přírodě, zaujala mnoho dětí právě svojí autenticitou. O zdrojích inspirace, skutečných osudech postav z knihy i plánech autorky do budoucna se dočtete v krátkém rozhovoru.
- Vezmeme to pěkně od začátku. Které dětské knížky jste četla jako malá a které vás nejvíc ovlivnily? Existuje tzv.knížka vašeho dětství?
Začnu od konce otázky. Ano, knížka mého dětství nebyla jedna, ale několik. Na prvním stupínku jsou Děti z Bullerbynu, na druhém Pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena a na třetím stupni stojí Malý Bobeš. Samozřejmě byla celá řada knih, které jsem četla, ale pohádky mě okouzlily svým tajemnem, laskavostí a dobrým koncem. Dodnes mám v srdci Slovenské pohádky, Cikánské pohádky s nádhernými ilustracemi paní Doleželové a v neposlední řadě Pohádky Hanse Christiana Andersena s Malenkou na křídlech vlaštovky..jpg)
- A co přišlo později?
Nepřišel jiný vkus, jen jsem s dospíváním rozšířila a obohatila svou knihovničku. Mou celoživotní vášní se stala zvířata. Svou první kočičku jsem hýčkala mlékem s rozpuštěným máslem a denně jsem se na ni těšila při návratu ze školy. Doma jsme měli dokonce dravce, které zachraňoval můj tatínek, takže jsem tuto nádhernou vlastnost zdědila po něm. Četla jsem všechny možné, tehdy dostupné, knížky o zvířatech a snila o životě v Africe. Mým největším vzorem byla Joy Adamsonová a její Lvice Elza, která svého času doslova uchvátila celý svět. Toužila jsem být jako Joy Adamsonová a vychovávat svou vlastní lvici, chodit do buše a jíst fazole z konzervy.
- Kde jste čerpala inspiraci pro Báječnou školu pana Scotta?
Knížku jsem psala na základě pravdivých prožitků a událostí z Portugalska. Na dlouhých šest let jsme se tam přestěhovali a dali tak šanci svému synovi prožít tento nevšední zážitek v báječné škole pana Scotta. Celých šest let jsme žili malou britskou školou, kde se vzácně setkala skvělá parta dětí a neméně skvělý kolektiv pedagogů.
- Takže pan Scott je skutečný, děti se jmenovaly opravdu například Jespa, Villem nebo Emilly?
Ano, dětem jsem nechala jejich skutečná jména, vzhled, národnosti i vlastnosti. Paní Knechtlová nakreslila tak věrohodné ilustrace, že jsem ji v jednu chvíli podezírala, že tam snad musela být s námi. Pan Scott se svou ženou žije v současné době na jihu Anglie a těší se dobrému zdraví. Jenže to by nebyl on, kdyby i v pokročilém věku nepracoval! Píše učebnice pro anglické studenty portugalštiny a vede v místním kostele pěvecký sbor. Každý rok v září jezdí do Porta a setkává se se svými žáky a jejich rodiči.
- Co dělají děti ze školy pana Scotta dnes?
Jsou dospělé a velmi úspěšné. Rozutekly se do celého světa a na školu pana Scotta vzpomínají jako na poslední ráj na Zemi. Škola se totiž stala jejich druhým domovem a žili tam skutečně jako bratři a sestry. Nejdál žije asi Emilly, a to až v Austrálii, Pernille, sestra Jespy se odstěhovala do Brazílie. Některé děti se vrátily, spolu s rodiči, do své rodné země, jakmile rodičům skončil pracovní kontrakt.
- Kdo vede školu v současné době?
Škola po pětadvaceti letech skončila. Dům, který vidíte na obálce knížky, osaměl. Zahrada zarostla a zvon, který svolával děti do třídy, utichl.
- Jak důležitá je podle vás znalost jazyků?
Veledůležitá! Učme děti suverénně komunikovat v angličtině a nebojme se k ní přidat i jakýkoli jiný jazyk. Já sama jsem prošla ještě výukou ruštiny, kterou v tehdejším Československu téměř každý pohrdal. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na západ od nás řekla, že mluvím rusky a setkala jsem se s velkým obdivem. Když jsem přidala plynule psaný text v azbuce, tak respekt neměl konce. Já sama jsem několikrát získala dobrou práci jen díky angličtině a procestovala několik zemí jako tlumočnice portugalštiny. Není to fráze, svět se se znalostí jazyka skutečně zmenší.
- Je britská výchova odlišná od české?
Můžu říct, že můj syn měl ještě opravdu klasickou britskou školní výchovu, včetně extra hodin (dalo by se říct hodin „po škole“), kdy se například zbavoval amerického akcentu ve výslovnosti. Tu získal sledováním amerického satelitního programu Cartoon Network a ta se neslučovala se spisovnou britskou angličtinou. Velmi se dbalo na kulturu anglického jazyka. I když se ve škole odehrávaly všelijaké lumpárny, tak slovo disciplína tam zcela jistě patřilo. A to nenásilnou formou, v podstatě jen přítomností pana ředitele, který byl vlídný, spravedlivý, ale nesporně velká autorita.
- Bude Péťa vyprávět i další příběhy z báječné školy nebo se vaše tvorba vydá jinou cestou?
Péťu nemůžu jen tak opustit. Je ještě tolik příběhů, o které by se chtěl se svými čtenáři podělit! Můžu prozradit, že další díl Báječné školy pana Scotta je napsaný. Žáci odletí za poznáním Azorských ostrovů, kde budou pozorovat velryby, sopku i nekonečný oceán. Ve škole zachrání poštolku a svedou boj s novým žákem Jamesem. Na konci čeká Petra velké překvapení.