Umět si správně přát
Za poslední dva roky jsem se toho naučila hodně, pasírovat rajčata, dělat olivový olej, ale především mít ráda sama sebe, říká Blanka Malá. Někdejší moderátorka, která v pětapadesáti letech sbalila svých padesát párů bot a odstěhovala se za láskou na jih Itálie. Za pár dní jí vyjde kniha Láska ve špičce italské boty, kde svůj „bláznivý“ příběh popisuje s humorem sobě vlastním.
Před pár lety by jí nenapadlo. Že bude sedět v kavárně se svým o sedmnáct let mladším přítelem Agostinem a bude mluvit o knize, která jí vyjde za pár dní. A která bude o ní, o něm a hlavně o Itálii, zemi, do které se zamilovala, když jí bylo pětadvacet let a kde o třicet let později našla druhý domov. „Když jsem poprvé přijela, líbili se mi lidé, jejich gesta, mentalita, najednou jako bych našla stejný druh,“ popisuje Blanka Malá. „Odmala jsem byla trochu jiná, žádná blondýnka s pršáčkem jako moje maminka, měla jsem jiný nos, jiný temperament, najednou jsem byla doma,“ usmívá se. Tehdy tam ale nezůstala. Vrátila se a záhy se vdala. „A pak ještě dvakrát, mě si vždycky ti chlapi chtěli hned vzít a ideálně se mnou mít dítě. Kolikrát jsem to tak ani necítila, ale měla jsem pocit, že jim tím splním přání. Vždycky jsem se snažila, aby všem kolem mě bylo dobře,“ vypráví někdejší moderátorka ČRo z Hradce Králové.
První manžel byl bubeník, druhý stavař a třetí automobilový závodník. Toho posledního si vzala po pětiletém vztahu, kdy ve čtyřiceti letech otěhotněla s třetím dítětem. „Tehdy jsem opravdu chřadla. Všechno bylo dokonalé, dům, zahrada, ale já jsem nikam nemohla,“ říká a vzpomíná, jak za ní jednou přijela kamarádka z rozhlasu a řekla jí, co blbne, že ji vůbec nepoznává. „Vždyť ty máš úplně mrtvé, vyhaslé oči, seber se a něco dělej, říkala mi,“ vypráví Blanka, které v té době pozvolna začínaly i zdravotní problémy. „Padala mi půlka tváře, měla jsem parézu a absolvovala řadu vyšetření, aby zjistili, že za to může dlouhodobý stres,“ popisuje Blanka, jež se nakonec rozhodla. Opustila muže, s dcerou si pronajala malý byt a po letech vrátila do rádia.
Asi dva měsíce před rozvodem Blanka odjela na týden do Itálie, aby si vyčistila hlavu. „Jela jsem na úplný jih, do Kalábrie, co nejdál a tam jsem chodila a brečela, co jsem to za člověka, který se ve třiapadesáti už potřetí rozvádí, s třemi dětmi a vůbec,“ vzpomíná. Jedno z míst, které tehdy navštívila, bylo městečko Tropea, kde na skále stojí kostel sv. Marie. Lidé tam píší přání a touhy a doufají, že se jim vyplní. „Taky jsem vzala papírek a napsala – chtěla bych žít v Itálii - a hodila ho do krabice v kostele,“ směje se. O dva dny později potkala o sedmnáct let mladšího Agostina. Právě seznámení, až magické, které se odehrálo před pěti lety, popisuje Blanka v knize, která vyjde 23. května. Stejně jako těžké rozhodování, zda opustit všechno, co tady má a vydat se na druhý konec Evropy.
Blanka svého přítele dlouhé měsíce odmítala. „Tak nejsem pitomá, říkala jsem si, co ten po mě asi tak chce, tenhle kluk, ale on vytrval a stále mi psal,“ popisuje. Tehdy jí pomohla starší dcera, ta mladší se totiž rozhodla vrátit k tátovi do domu, kde vyrůstala, což Blanku hodně sebralo. „Bylo to moje nejmladší dítě, byla jsem s ní hodně dlouho doma a tohle mě ranilo, i když samozřejmě šla za svým tátou, nemohla jsem být proti. S Agostinem jsme si v té době hlavně psali a občas se navštěvovali. A ta starší mi řekla, hele mami, vypadáš zle, potřebuješ pauzu. Vykašli se na to, vždyť takhle nemůžeš žít, udělej, co jsi vždycky chtěla,“ popisuje impulz, který ji zavedl na pobřeží Bohů, jedno z nejkrásnějších míst mysu Capo Vaticano.
„Ženy v mém věku nemají moc odvahu změnit své pohodlí, opustit svůj majetek a udělat změnu. Já jsem odešla z postu moderátorky v hlavním vysílacím čase, z bytu, který jsem platila, prostě jsem za sebou zavřela dveře,“ vypráví Blanka. Samozřejmě ani v Itálii není všechno sluncem zalité. Agostinova rodina – především maminka – se musela chvíli smiřovat s jejich věkovým rozdílem. Bylo jasné, že pokud se nerozejdou, Agostino nebude mít vlastní rodinu. To mu Blanka také řekla. „Rodina ale nejsou jenom děti, jsou to i partneři,“ řekl jí tehdy přítel, který vzhledem ke svému zaměstnání – část roku pracuje v zimních střediscích v Dolomitech, část v Kalábrii, vítá, že nemusí zakotvit na jednom místě. Blanka je ale pragmatická. „Bůhví, co bude. Jestli ho to v padesáti popadne, tak děti ještě bude moci mít. Já se to naučila přijímat tak, že i kdyby to skončilo zítra, tak ta jízda stojí za to. Naučila jsem se italsky, pasírovat rajčata, dělat olivový olej i místní marmelády, a hlavně jsem zpomalila. Jsem trpělivější, ono to na jihu Itálie ani jinak nejde a mám ráda sama sebe, to je základ,“ říká. A když i nezúčastněný člověk sleduje pohled, jakým na ni Agostino hledí, vidí, že tahle jízda docela jistě ještě potrvá.
© časopis Vlasta