První knihu jste napsala za tři měsíce, druhá vám zabrala půl roku. Psalo se vám hůř, nebo jste si psaní rozvolnila a nevěnovala se mu tak intenzivně?
Začala jsem psát koncem léta, první kapitola vznikla v Kalábrii pod olivovníkem. S podzimem kapitol přibylo jenom pár a až v prosinci jsem se ponořila do psaní naplno. Když to tak spočítám, čistého času mi psaní zabralo opět tak tři měsíce. Musím se ale přiznat, že psaní druhé knihy bylo opravdu o něco náročnější. V podvědomí jsem cítila velkou odpovědnost vůči mým čtenářům, abych nezklamala jejich očekávání. Nakonec jsem ale všechny pochybnosti musela hodit za hlavu. Když chci psát skutečný a pravdivý příběh, nemohu upravovat děj do podoby, která bude pro čtenáře líbivá.
Opět jste do příběhu zakomponovala italskou kuchyni a nechybí recepty na tamní tradiční pokrmy. Vaříte ráda? A dáváte italské kuchyni přednost před českou?
Ano, vařím ráda. Už od mala mě babička učila být dobrou hospodyňkou a maminka v tom pokračovala. Už v deseti jsem každou sobotu pravidelně pekla nějaký moučník ke kávě. S přestěhováním se do Itálie jsem se naučila vařit jednoduchá jídla, která mi nezaberou víc než půl hodiny v kuchyni. Trávit přípravou svíčkové tři hodiny u sporáku je tady nemyslitelné, Italové to považují za ztrátu času. Tady se vaří rychle, a hlavně z čerstvých surovin. Převažuje jejich proslulá pasta, spousta druhů zeleniny a také ryby. Poslední roky tedy dávám přednost italské kuchyni, která je pro mě také mnohem lehčí a stravitělnější. V Itálii je pro mě příjemnou změnou to, že často vaří můj přítel. Některé druhy ryb jsou pro mě ještě stále velkou neznámou, a tak se nechávám ráda hýčkat i jeho kuchyní. Ostatně v kuchyni je každý Ital zatraceně sexy!
A jak je na tom váš přítel Agostino? Chutná mu třeba vepřo knedlo zelo nebo svíčková na smetaně?
Při každé naší návštěvě Čech nejen moje rodina, ale i přátelé rádi Agostina zasvěcují do tajů české kuchyně. Už ochutnal ledacos a mezi jeho favority patří roštěná s rýží, řízek s bramborovou kaší a rozhodně bramborový salát. Chutnají mu české chlebíčky, vajíčková pomazánka a také špekáček. Vepřo knedlo zelo ho ale nenadchlo, naše národní jídlo považuje za příliš těžké. Jak je na tom se svíčkovou, to se dozvíte v jedné z kapitol mé nové knihy.
Neuvažovala jste někdy o tom, že byste sepsala a vydala italskou kuchařku?
Ty úvahy už přišly loni od čtenářek a musím přiznat, že se mi ten nápad zamlouvá. Kuchařek je ale na trhu spousta, a tak není jednoduché v tak velké konkurenci obstát. Zatím to tedy není aktuální, ale to neznamená, že zahálím. Když je příležitost, nahlížím do italských kuchyní, dělám si poznámky a koukám Italkám pod ruce. V hlavě mi zraje plán napsat nejen kuchařku s recepty, ale kuchařku s příběhy. Kalábrijci, ostatně jako všichni Italové, rádi mluví a u společného vaření s nimi se vždycky něco dozvím. Až budu mít nasbíráno obojí, tedy nejen recepty, ale i příběhy, teprve potom mohu zahájit potřebné kroky k vydání takové knihy.
