Po mnoha letech, kdy nabídku knih o houbách na pultech prodejců opanovaly převážně atlasy hub (často navíc přeložené z němčiny), je konečně možné si zakoupit knihu, ze které se dozvíte mnohonásobně více o životě hub a nejen o nich. Není ale ledajaká. 
Sheldrakeův styl psaní je „vícevrstevný“ a obsah a formu této knihy není snadné jednoduše vystihnout, protože se pohybuje na pomezí popularizační literatury, výňatků z rozhovorů a vyprávění svých vlastních zkušeností s houbami a s jejich studiem (ale prokládaný i zážitky z dětství). Většinu času Sheldrake čtenáře seznamuje s vybranými aspekty biologie hub a využití hub člověkem (potažmo využití člověka houbami). V celkem 8 kapitolách postupně probere mykorhizní symbiózu, lišejníky, halucinogenní houby, houby parazitující na hmyzu a široké spektrum aplikací hub v biotechnologiích. Tento výběr na první pohled nepokrývá celé spektrum mykologie (např. nezbylo ani trochu místa pro houby parazitující na rostlinách), ale hlavní motivy kapitol Sheldrake neustále rozvíjí, tematicky odbočuje a do detailů vysvětluje podstatu souvisejících fenoménů, takže nakonec zabrousí téměř do všech aspektů biologie hub. Základem pro tuto „vrstvu“ jsou jeho vlastní výsledky a zkušenosti z vědecké práce a současně předkládá fakta získaná z ohromného množství prostudované literatury (viz dále). Tento v principu poměrně odborný text je psaný nesmírně čtivě, za což vděčí rafinovanému způsobu vystavění pointy u popisu různých fenoménů a jejich objevů. Sheldrakeův styl vyprávění téměř graduje k pointě jako napínavý příběh a vhodně (nikoli bezúčelně) jej okořeňuje personalizováním osobností vědců. V jeho podání nejsou vědci jen pouhými autory vědeckých studií, ale projevují i emoce – publikují šokující objevy, kousavě komentují zjištění svých kolegů nebo je razantně odmítají. Pro plné pochopení všech souvislostí je však třeba, aby měl čtenář alespoň částečný přehled v biologii a dokázal se orientovat v obecných biologických tématech. Ani ten ale někdy nestačí, neboť Sheldrake v úvahách sahá i k citátům (nejen) anglosaských spisovatelů a filozofů. Tento záběr mimo mykologii, potažmo odbornou biologii, na jednu stranu ukazuje impozantní schopnost vidět fakta v mnohem širších souvislostech, na druhou stranu méně znalému čtenáři může přijít přehnaně teatrální. Teatrálností nakonec nešetří ani vědci, experimentátoři a amatérští i profesionální nadšenci do hub, s nimiž se Merlin Sheldrake osobně setkal, aby na vlastní oči viděl a čtenářům popsal úžasné objevy i aplikované výsledky, kterých docílili. Jejich projekty, ale i fantazie a úvahy, které v knize sděluje prostřednictvím úryvků z rozhovorů, jsou na jednu stranu odvážné, až vizionářské, na druhou stranu někdy až hraničící s utopií. Co jsem ale na Sheldrakeově stylu ocenil, je poměrně vysoká míra vědecké kritičnosti a rezervovanosti. Ať předkládá fantaskní úvahy jiných, nebo si sám sobě pokládá velmi odvážné otázky, v pravou chvíli zastaví tok myšlenek rozvíjející až bláznivě znějící teorie s tím, že to už je opravdu přehnané. Sheldrake se ostatně neustále ptá. Tento styl psaní dává člověku pocit souznění s autorem („ano, to by mne taky zajímalo!“) a současně má čtenář možnost se na chvíli zamyslet a zkusit odpověď vydedukovat. Na položenou otázku si Sheldrake vždy odpoví a nebojí se přiznat, že spoustu věcí ještě neznáme. Samotného mne překvapilo, kolik se toho ještě neví a neměl jsem ani na okamžik potřebu tuto nejistotu zpochybňovat, když jsem poznal, na jak pevném odborném základě staví svá tvrzení.
Sheldrakeovy znalosti vycházejí z více než třicetistránkového přehledu literatury uvedeného na konci knihy. Seznam použité literatury je u popularizačních knih běžný, co mne ale fascinovalo, jsou čtyřicetistránkové poznámky a komentáře k převzatým faktům, které následují po poslední kapitole. Pro odborníky může být tato část ještě zajímavější než předcházející kapitoly. Jsou zde totiž propojeny konkrétní pasáže a teze textu s odkazy na konkrétní literární zdroj, někdy i na jednu vybranou stránku. Snadno se tak dají ověřit informace v primárních zdrojích a lze si promyslet alternativní interpretaci, než kterou nabízí autor, a přitom nebýt rušen žádnou formou citací v hlavní části knihy. Pro mne bylo nesmírně zajímavé „objevit“ např. sérii článků o vřeckovýtrusné houbě housenci druhu Ophiocordyceps unilateralis (obr. 2), o nichž jsem neměl ani ponětí a ve kterých jsem našel ještě další pozoruhodné informace. Pravda, odkazy na poznámky nebo přímo na literaturu v knize nejsou, ale po chvíli čtení poznáte, kdy Sheldrake pracuje s literaturou a podle stránky dohledáte příslušnou poznámku a s ní i odkaz na literární zdroj.
Kniha má dvě formy doprovodných obrázků – fotografie na křídovém papíře a doplňující kresby, většinou se stručným popiskem. Musím konstatovat, že obě formy představují asi nejslabší stránku knihy. Barevné fotografie jsou často malého formátu a popisky neposkytují dostatečné vysvětlení; kresby jsou pak svým zjednodušením a absencí měřítka někdy vyloženě matoucí. Uznávám ale, že „snovým“ pojetím mohou řadu čtenářů víc navnadit k četbě. Knížku nemusíte číst jen od začátku do konce, ale můžete i náhodně, téměř odkudkoli z prostředka. Rychle jste vtaženi do propleteného světa hub plného nečekaných objevů a souvislostí a zjistíte, že máte problém přestat číst.
© Ondřej Koukola, časopis Živa 4/2023