Propletený život recenze Pavla Pecháčka

Nenápadní vládci světa

Tvrzení, že jsou houby vzhledem ke svému významu jednou z nejopomíjenějších částí živé přírody, by v zemi, kde se každý podzim nahrnou do lesů davy jejich zanícených sběračů, patrně příliš neobstálo. Nicméně houby nejsou jen hříbky, bedly, klouzky či muchomůrky a zajímavé na nich není jen to, zda jsou jedlé, či nejedlé nebo jak chutnají. Zástupci této nesmírně bohaté skupiny organismů nám totiž přinášejí zcela nový pohled na celou řadu evolučních i ekologických jevů, přesto vzbuzují mnohem menší odborný zájem než rostliny, pod něž se kdysi řadily, a zejména živočichové, na jejichž studiu stojí například velká část evoluční biologie. Důsledkem poněkud chladného odborného zájmu, nepočítáme-li atlasy a kuchařky, je i poměrně citelný nedostatek populárně naučné literatury věnované houbám a jejich obecnějšímu biologickému významu. Tuto díru se svým do češtiny promptně přeloženým knižním debutem Propletený život (Entangled Life, 2020) rozhodl zalepit britský biolog Merlin Sheldrake.

Od podhoubí k symbióze
Sheldrake houby představuje z několika odlišných úhlů a přiznává, že kniha je do jisté míry osobní výpovědí o tom, jak do jejich světa sám pronikal. Tento přístup se promítne hned v první z osmi kapitol, která popisuje, jak se autor společně se dvěma profesionálními hledači vypravil na „lov“ nesmírně cenných lanýžů. Na pozadí tohoto pátrání čtenáře pomalu uvádí do světa hub a objasňuje třeba, co jsou to hyfy (vlákna houby) či mycelium neboli podhoubí (soubor hyf) nebo jak se houby množí a jak vyhledávají vhodného pohlavního partnera (rozmnožovat se však mohou i nepohlavně). Hyfy jsou dokonale uzpůsobené k prohledávání okolí a pátrání po živinách, přičemž podléhají něčemu, co tak trochu připomíná přírodní výběr: mycelium vytváří velké množství vláken, ale zachovávají se a posilují jen ta, která jsou v hledání úspěšná, zatímco ostatní zanikají. Abychom pochopili, jak husté myceliální sítě jsou, Sheldrake dodává že „podle některých odhadů by mycelium z jednoho gramu půdy […] natažené od jednoho konce ke druhému dosahovalo délky v rozmezí stovek metrů až deseti kilometrů.“ Otázkou ovšem zůstává, jak spolu vlastně vlákna komunikují. Ví jedna část mycelia, co dělá ta druhá? Některé výzkumy naznačují, že ano, avšak přesný způsob přenosu informace zůstává sporný (v úvahu připadá i komunikace elektrickými signály, nicméně touto možností se dosud zabývalo jen několik málo studií).

Jednou z pozoruhodných vlastností hub je jejich schopnost spojit se s řasami (či sinicemi) za vzniku lišejníků, jejichž „podvojná“ druhová podstata byla rozpoznána teprve v devatenáctém století. Lišejníky nejsou zajímavé jen coby dokonalá ukázka symbiotického spojení dvou evolučně poměrně vzdálených organismů – za pozornost stojí i díky své extrémní odolností, která jim dovoluje přežívat na místech, jež jsou pro jiné organismy neobyvatelná. Na takových lokalitách navíc často fungují jako průkopníci života, neboť doslova připravují půdu pro další organismy. Zjistilo se dokonce, že přežít mohou i ve vesmíru, kde jsou ponechány napospas ničivému kosmickému záření. (Nemohly by se živé soustavy podobné lišejníkům v souladu s panspermickou hypotézou šířit vesmírem jako zárodky nového života?). Obecněji se autor v souvislosti s lišejníky zamýšlí také nad tím, co to vlastně jedinec je, a s odkazem na endosymbiotickou teorii připomíná, že symbióza není nějakým biologickým výstřelkem, nýbrž mocnou evoluční silou, bez níž by kupříkladu nikdy nevznikly eukaryotické organismy, včetně člověka.

Lesní síť a psilocybin
Houby mohou s jinými organismy spolupracovat i jinak než ve formě lišejníku. Tím nejdůležitějším příkladem je mykorhiza, tedy symbiotické spojení hub s kořeny vyšších rostlin: na mykorhizu se spoléhá až devadesát procent z nich. Na rozdíl od lišejníků se v tomto případě rostlina i nadále podobá rostlině a houba houbě. Mykorhiza je podle všeho nesmírně důležitá pro konkurenceschopnost i životaschopnost rostlin a je stále očividnější, že bychom na tento komplikovaný vztah měli brát ohledy například v zemědělské praxi. Soužití houby s rostlinou totiž nemá vliv jen na velikost úrody, ale zřejmě i na různé vlastnosti plodin. Z historického hlediska stojí za připomenutí, že mykorhiza či její dávná obdoba patrně sehrála důležitou úlohu při prvohorním osidlování souše rostlinami, což je další zásadní ukázka toho, jak nepostradatelnou evoluční roli houby při vývoji pozemského života měly. Propojení hub a rostlin je však nejspíš komplikovanější, než se zdálo. Podle všeho houby mohou totiž vzájemně propojovat i jednotlivé rostliny a sloužit jako jakési kanály, jimiž mezi rostlinami proudí nejrůznější látky, od vody a uhlíkatých sloučenin po fosfor či dusík. Ne nadarmo se takové síti, na niž se mohou „napíchnout “ také rostliny (třeba hnilák), jež ztratily schopnost fotosyntézy a spoléhají se na živiny získané od hub, říká lesní internet.

Zajímavé vztahy panují i mezi houbami a živočichy, a tím nemáme na mysli jen konzumaci hub coby potravy. Tento vztah koneckonců může platit také obráceně: některé houby pomocí lepkavých vláken či paralyzujících jedů loví menší živočichy, například hlístice. Pozoruhodnější je, že leckteré houby produkují látky, jež mohou ovlivňovat konzumentovo vědomí. Své by o tom mohli vyprávět jistí mravenci, které houba přiměje vyšplhat na rostlinu a zakousnout se, načež „mycelium mravenci proroste nohama a k rostlině ho připoutá. Potom houba tělo mravence stráví a jeho hlavou nechá vyrašit plodnici, z níž se na další mravence lezoucí po zemi vysypou spory.“ Houby však nepůsobí jen na malé mravence, ale též na mnohem větší živočichy, včetně člověka. Vliv konzumace hub na vědomí a prožívání světa je v lidských kulturách znám odnepaměti. Stačí připomenout muchomůrku červenou využívanou šamany, paličkovici nachovou, která způsobovala hromadné otravy, nebo lysohlávky, jež obsahují účinnou složku jménem psilocybin. Podobné účinky jako psilocybin má také uměle připravené LSD. Obě látky v současné době zažívají renesanci a ukazuje se, že mohou mít využití při léčbě řady psychických poruch. Dalším vedlejším produktem činnosti hub (konkrétně kvasinek), kterým si nás omotaly kolem prstu, je alkohol.

Budoucnost
Význam hub pro život (nejen) člověka je každopádně nezpochybnitelný a v budoucnosti by mohl být ještě mnohem větší. Houby by nám vzhledem ke své schopnosti získat potravu takřka z čehokoli mohly pomoct se zpracováváním průmyslového či zemědělského odpadu (autor uvádí například odpad z kokosových plantáží) obnovou znečištěných ekosystémů. Již dnes lze navíc houby využít k výrobě snadno recyklovatelných obalů, nábytku a dalších produktů.

Merlin Sheldrake se výzvy představit houby jako nesmírně důležitou, ba přímo nepostradatelnou součást biosféry chopil na výbornou a patrně málokterý čtenář se na tyto podivuhodné organismy bude po přečtení Propleteného života dívat stejnýma očima jako předtím. Lze sice vytknout, že se autor občas striktně nedrží vymezení jednotlivých kapitol a přeskakuje mezi tématy nebo se trochu opakuje, popřípadě houbám v zápalu nadšení připisuje možná až příliš mnoho zásluh. To však nijak nevadí, naopak je příjemné, že se nenechává příliš svazovat akademickými konvencemi a mnohdy se uchyluje i k divočejším spekulacím a hypotézám, ale pokaždé upozorní, že pro tu či onu myšlenku zatím svědčí jen málo důkazů. Navíc je chvályhodné, že se poměrně komplikovanou problematiku snaží představit maximálně srozumitelně. To ovšem neznamená, že by si v knize nepřišli na své i poučenější čtenáři. Ti se totiž mohou s chutí začíst do několika desítek stran závěrečných (a drobným písmem psaných) poznámek, v nichž autor rozvíjí některé myšlenky, které hlavní text jen naznačuje. Součástí svazku je rovněž obsáhlý seznam vědecké literatury. Propletený život patří k prvním vlaštovkám na poli populárně naučné mykologické literatury a téma rozhodně nevyčerpává. Spíše navnadí a přiměje čtenáře pečlivě vyhlížet, jestli těch vlaštovek nebude víc.

 © Pavel Pecháček