Ptáci coby zvrhlíci i učitelé lidstva

Americká ornitoložka Jennifer Ackermanová je vědeckou popularizátorkou, jejíž kvalitní knihu Genialita ptáků už roku 2018 vydalo nakladatelství Kazda. Po pár letech nyní přidalo i její pokračování Ptačí způsoby: Nový pohled na to, jak ptáci mluví, pracují, hrají si, vychovávají mláďata a přemýšlejí. Ackermanová se v ní zabývá pěti oblastmi každodenního života ptáků: komunikací, prací, hrou, láskou a rodičovstvím. Názorně ukazuje, jak jsou ve svých životních projevech a způsobech proměnliví až nepředvídatelní. Jsou podle ní „tak různorodí jako žádná jiná skupina zvířat na světě“. Upřesněme s biologem Jaroslavem Petrem, že druhově různorodější je hmyz a mezi obratlovci pak ryby. Ptáci jsou ale druhově nejpestřejší suchozemští obratlovci. 

Genderová předpojatost ornitologů

O oné druhové pestrosti ptáků vědci dlouho netušili, protože jejich poznání vycházelo jen z velmi omezeného vzorku ptáků žijících v Evropě nebo na severní polokouli, kde donedávna působila většina ornitologů. Několik málo druhů kachen lovených myslivci na severu bylo proto podle Ackermanové „prozkoumáno mnohem lépe než myriády malých okřídlených obyvatel neotropických deštných lesů“. Podle ptáků mírného pásma jsme po desetiletí definovali, co je „normální“. Například že hnízdění ve skupinách je mimořádně vzácné a migrace naopak typická. Složitý zpěv měl být vlastní pouze samcům, a to především během hnízdního období. Ultrafialové světlo měli vidět pouze pěvci. Ve skutečnosti ale nic z toho není pravda: „Ukázalo se, že ptáci mírného pásma představují častěji výjimku než pravidlo.“ Dalším problémem byla jistá genderová předpojatost. Dlouho byli ornitology většinou muži a výzkum se tak obvykle zaměřoval na to, co dělají samci; role samic v životních historiích jednotlivých druhů, od samičích ornamentů po partnerské vztahy, byla často „zlehčována nebo přehlížena“.    

Díky výzkumům ze všech kontinentů, prováděným navíc genderově méně zaujatě, autorka představuje ptáky v jejich celoplanetární rozmanitosti. A někdy přímo v těch nejextrémnějších podobách samotné „ptákovitosti“, jak sama uvádí. Vedle matky, která zabije vlastní syny, mezi ptáky najdeme jinou, jež obětavě pečuje o cizí mláďata, jako by byla její vlastní. Setkáme se s ptáky, kteří oddaně krmí své sourozence z dalších hnízdění, zatímco jiní jsou tak soutěživí, že ubijí své bratry a sestry v hnízdě k smrti. Nalezneme ptáky, kteří vytvářejí „úchvatná umělecká díla“, i bezohledné ničitele výtvorů těch ostatních. Ptáky, kteří stavějí jakési „zvukové stěny“, aby zabránili vniknutí vetřelců, a ptáky, kteří zvláštním hlasem svolávají společníky ke hře.

Hrají si a lžou

Mezi speciální příklady pak patří ti, kteří jsou plni protikladů sami o sobě. Kavčíci bělokřídlí napichují kořist na trny rozeklaných větví, ale zpívají tak nádherně, že jejich písně inspirovaly hudební skladatele k vytvoření celých skladeb. Jiný druh ptáka „působí velmi vážně, a přitom je závislý na hraní“. Řada druhů si navíc zřejmě hraje se zcela odlišnými živočišnými druhy. Zvířata podle autorky rychle pochopí, že si jiné zvíře hraje. Zřejmě existuje „nějaké zakonzervované znamení, charakteristické chování, kterému rozumějí všichni obratlovci – nebo alespoň většina“. 

Důkazem rozvinutých schopností a vysoké inteligence některých ptáků je pro autorku i to, že podle ní patří k nejnadanějším lhářům v přírodě: „Ptačí svět oplývá přetvářkou, převleky, napodobeninami a falešnými hrami. Aby odlákali predátory od hnízda, předstírají někteří ptačí rodiče, například kulíci říční, že mají zlomené křídlo: nevyzpytatelně se třepetají a křečovitě se snaží utéct, vyskočit nebo vzlétnout. Jiní ptáci odhánějí predátora tak, že se skrčí a utíkají jako malý hlodavec. A ještě jiní, jako třeba křepelka polní, fingují smrt, aby ošálili své pronásledovatele.“  

Ohromující nemravnosti tučňáků

Autorka ptáky obdivuje, ale rozhodně jí to nebrání psát i o jejich „stinných“ stránkách, jak je alespoň vnímali lidé v minulosti. Poutavě přitom líčí, že i v tomto ohledu musel výzkum ptáků překonávat řadu překážek. Uvádí případ výzkumníka jménem George Murray Levick (1876–1956), jenž coby lékař britské expedice do Antarktidy strávil v roce 1910 dvanáct týdnů pozorováním čtyř velkých kolonií tučňáků kroužkových žijících ve Viktoriině zemi. O těchto zvídavých ptácích uveřejnil několik vědeckých zpráv s okouzlujícími, byť dnes již překonanými popisy: „Tučňák kroužkový připomíná velmi chytrého mužíčka ve večerním obleku a svým zářivě bílým čelem a černými zády a rameny působí naprosto dokonale.“ Už ne tak „líbezné“ je ovšem podle Levicka pro něj skandální sexuální chování tučňáků. Natolik ho šokovalo, že své postřehy popsal pro jistotu v řečtině, aby si naprostá většina lidí nemohla přečíst pasáže, které považoval za pohoršující. Pro jeho dobu ale bylo příznačné, že dokonce i takto zašifrovaný čtyřstránkový popis tohoto chování byl v roce 1915 v rámci oficiální zprávy o expedici shledán nevhodným ke zveřejnění. Zůstal schovaný v Přírodovědném muzeu v Tringu ve Velké Británii až do roku 2012, kdy byl znovu objeven. Levickovy postřehy byly uznány za přesné a hodny publikování, přestože dnešní vědci už nesdílejí jeho moralizátorský postoj. V zatajeném textu s rozhořčením psal o samcích, kteří se pářili mezi sebou, se zraněnými samicemi, s mláďaty, s mrtvými tučňáky, a dokonce i se samotnou zemí, což označoval za akty „ohromující nemravnosti“ a láteřil, že těmto tučňákům „není žádný zločin cizí“.  

Příští vládci planety

Z citátu je snad patrné i to, že Ackermanová věnuje nemalou pozornost i tomu, jakým způsobem o ptácích promlouváme dnes a jak se tento diskurz vyvíjel v minulosti. Jde jí přitom nejen o vědce, jejichž popis nikdy není „objektivní“, ale zabarvený osobními preferencemi i „duchem doby“, ale také o umělce. Sama neváhá používat metafory – například když kolibříka v takřka básnické zkratce definuje jako „tunu bojovnosti v deseti gramech peří“. I jindy, zvláště v okamžicích okouzlení, používá poetický jazyk: „Někteří samci dokážou měnit tvar a z obyčejného ptáka se jako kouzlem převtělí do něčeho výrazně neptačího, v prapodivné barevné květy nebo stejnoměrné černé kruhy.“ Nezřídka přitom vede duchaplný dialog s kanonickými literárními díly pojednávajícími o ptácích, například Poeovým Havranem. Dokonce se dostává se do oblasti sci-fi –fantazíruje o tom, že pokud se lidstvo samo vyhubí, mohli by to být vrány, krkavci a další krkavcovití, kdo se stane příštími velkými mysliteli a dominovat v říši zvířat.

Naopak se ale vrací ke starým mýtickým vyprávěním starověku a přírodních národů. Mimo jiné píše o ptácích, kteří nejenže loví v blízkosti požárů, ale sami ohně aktivně zakládají: „Létají do hořícího ohně, sbírají doutnající větvičky a ty pak shazují do dosud nespálených keřů nebo trávy, čímž šíří plameny na nová místa, pravděpodobně proto, aby z nich vyhnali kořist ven.“ Zmiňuje i teorie o tom, že nápad používat oheň možná lidem vnuklo právě pozorování zmíněných ptáků. Už mnohé starobylé australské mýty ostatně vyprávěly, že ptáci zakládali ohně jako první. 

Obě knihy Jennifer Ackermanové vyvracejí novodobý mýtus, že ptáci jsou „se svými maličkatými mozky odsouzeni k životu nepříliš inteligentních tvorů“, jak už zaznělo v recenzi dříve vydané knihy. Současně ale autorka v něčem potvrzuje mýty archaické, vyprávěné lidmi, kteří měli k přírodě blíže než my a nežili v iluzi nadřazené výjimečnosti. Naopak tušili, že od zvířat se můžeme leccos učit.  

© Jan Lukavec, iliteratura.cz