|
Nakladatelství Kazda vydalo velmi působivý cestopis Pobřežní cesta, nebo chcete-li spíše výpověď o tom, jak těžké je se vyrovnat se zármutkem a jak ozdravnou moc může mít příroda. Na pobřežní cestu se vydává Raynor s manželem Mothem krátce poté, co přišli o dům a také o práci. Moth se navíc dozvídá od doktora krutý ortel v podobě informací o nevyléčitelné nemoci. Doporučí mu, aby se nevydával na dlouhé procházky a odpočíval, to však v jejich situaci není možné, a tak se vydávají na pouť dlouhou tisíc kilometrů. Jedná se o Jihozápadní pobřežní cestu, která vede po anglickém pobřeží, ze Somersetu přes Devon a Cornwall až do Dorsetu. |
 |
 |
Kniha je vyústěním celého putování těchto manželů a dává smysl. Raynor tak mohla popisovat jak přírodu a jednotlivé etapy cesty a spoustu pocitů, tak zavzpomínat na lidi, se kterými se potkali. Moc mě bavilo být svědkem toho, jak se k nim, kdo choval, jak se na ně díval, co pro ně udělal a podobně. Navíc bylo opravdu k zamyšlení to, jak snadno dokážeme někoho odsoudit na základě prvního dojmu nebo se s ním odmítat bavit jen proto, že se jedná o někoho, kdo nemá domov. Raynor Winnová je velmi dobrou vypravěčkou a má můj obdiv především za to, že i když je kniha poměrně obsáhlá, tak není zdlouhavá a že hlavně na žádných stránkách nesklouzla k psaní ve stylu „přišli jsme na to místo, postavili si stan, dali si večeři, usnuli a ráno šli dál.“ Právě naopak pořád přináší něco nového a nenudí. |
|
Další devízou je, že ani Ray ani Moth nijak nezastírají emoce. Nebojí se přiznat slabost, být někdy nevrlí nebo nešťastní. A navíc je všudypřítomná jejich vzájemná láska. Celkově to vede k tomu, že si je čtenář brzy zamiloval a moc jim fandil. „Jsme idioti, takoví idioti! Křičeli jsme, plakali, rozzuřeně mrštili lahví o zem. Měli jsme na sebe vztek, že jsme se špatně rozhodli; nadávali jsme si za všechna špatná rozhodnutí. Jestli máš umřít, tak umři teď! Nenuť mě to umírání absolvovat s tebou. Jestli máš odejít, tak prostě běž. Nenuť mě se celé roky připravovat na to, že o tebe přijdu, jenom čekat, čekat, až mi ledové ostří smrti vyřízne srdce, roztrhá mě na kusy, nechá mě vysátou, vyprahlou, zničenou. Jestli máš odejít, tak prostě běž, ať je po všem! Nedokážu se s tebou rozloučit, nemůžu bez tebe žít. Neopouštěj mě, nikdy mě neopouštěj!” (str. 135) |
 |
|
Pobřežní cesta je moc pěkná kniha, Raynor s Mothem si rozhodně zaslouží obdiv a působí mnohem více motivačně než kdejaká kniha o osobním rozvoji. Baťovo heslo „Co chceš můžeš.“ zde totiž dostává další význam. Začátek formuláře Raynor Winnová se i po dokončení Jihozápadní pobřežní cesty stále pravidelně věnuje dálkovým pochodům, píše o přírodě, bezdomovectví a táboření pod širým nebem. Žije v Cornwallu se svým manželem Mothem a jejich psem Montym. © Jana Langerová |
|