Kniha má podtitul O životě, přírodě a jedné zahradě a musím říct, že je tentokrát naprosto výstižný. Na stránkách knihy sledujeme od ledna do prosince příběh jednoho zahradníka milujícího tuto práci i přírodu. Popisuje práce náročné i jednoduché, všímá si jak rostlin, tak i zvířat a rád pozoruje život jeho zaměstnavatelky – paní Cashmerové. Miluje však svou manželku a občas se tak zaměřuje i na chvíle chvíle strávené s ní.
Od semínka v prach skvěle plyne. Skrze autorovo vyprávění cítíte, jak se mění počasí, jak souvisí s náladou a necháváte na sebe působit jeho klid. Líbilo se mi, jak až mimoděk je titul i poučný, a to tehdy, když se Marc Hamer zaměří na určitý druh a přidá k tomu nějakou zajímavost, nebo když cituje své oblíbené básně. Já se tak například dozvěděla, že naše rostlina, které nesprávně říkám zimolez je jasmín nahokvětý a že se jeho stonky nemají navzájem křížit. Také mě zaujaly informace o takzvané nepravé čemeřici, a to především o jedu cyklopaminu způsobujícímu, že plod živočicha, který ji pozře, se narodí s jedním okem uprostřed čela a primitivním mozečkem.
Vypravěč je velmi sympatický a jeho klid a přístup by mu leckdo záviděl. Některé jeho myšlenky jsou opravdu silné a minimálně vedou k zamyšlení. Například tato: „Na lásce nic není: stačí si všímat, vynakládat úsilí, zabíjet ego. Peggy dělá totéž, a tak to funguje.“ (str. 36)
Obvykle takové knihy nevyhledávám, mám ráda buď populárně naučné tituly, nebo pak romány a detektivky. Tady jsem se také trochu bála označení „manifest zahradnického zenu“, ale na zahradní téma jsem se těšila a udělala jsem dobře, že jsem se do Od semínka v prach pustila. Byly to totiž příjemné chvíle a navíc mě naladily na letošní „sezónu“ na zahradě. Marc Hamer se narodil a vyrůstal na severu Anglie, odkud se později přesunul do Walesu. Po dvouletém období bez střechy nad hlavou a následné práci na železnici studoval výtvarné umění v Manchesteru a Stoke-on-Trentu. Jeho předchozí kniha Jak chytit krtka — a najít v přírodě sám sebe byla navržena na ocenění Wainwright Prize.
© Jana Langerová, Kultura21