Nesnažila se je ulovit a následně změřit, zvážit či pitvat. Goodallová k nejbližším příbuzným člověka přistupovala s empatií, dlouhodobě žila v pralese a chtěla se s šimpanzi spřátelit. Nemohla se stát přímo součástí tlupy, avšak docílila alespoň částečného přijetí. Teprve když se tímto způsobem stala pro šimpanze "neviditelnou", došla ke zjištěním, která otřásla dosavadním vědeckým uvažováním.
Dnes osmaosmdesátiletá Goodallová se za tím vším ohlíží v knize Důvod k naději - Moje cesta životem, již v českém překladu Martina Kupky nedávno vydalo nakladatelství Kazda.
Dávno to bereme jako obecně prokázanou skutečnost, až Goodallová ale jako první popsala, že zvíře používá nástroje, dokonce si je připravuje. Zooložka byla ještě oslabená prodělanou malárií, přesto se vydala na pozorování. Fascinovaně sledovala, jak šimpanzí samec do termitiště strká větvičky a následně je olizuje.
Když primát odešel, zkusila totéž a spatřila termita, který se do konce větvičky zakousl. Po dvou týdnech zahlédla téhož šimpanze, jak větvičku dokonce zbavuje listů. Něco podobného dnes vidíme v každém dokumentu, tehdy ale bylo takové pozorování revoluční a mnoho odborníků výsledkům nevěřilo: člověk se od zvířat přece liší právě tím, že používá nástroje, tvrdili.
Goodallová nikdy nepropadla ezoterickému nadšení, jak plnohodnotně spolu zvířata komunikují a cítí jako člověk, naopak precizně a soustavně popisovala jejich chování. Byť "svá" zvířata miluje, ani v knize je neidealizuje.
Opět to byla ona, kdo popsal zničující válku šimpanzů v Gombe: docházelo k ponižování a mučení protivníků, kteří ještě nedávno tvořili společnou tlupu. Obětí se nestali jen samci, nýbrž i samice a mláďata. Vyskytoval se dokonce kanibalismus.
Goodallová svůj životopis anglicky vydala už roku 1999. O čtyři roky později připojila krátký dovětek. Podstatná část nyní česky vydaného textu vznikla z rozhovorů s Phillipem Bermanem, zbytek napsala sama zooložka. Dnes jí pomalu táhne na devadesátku a její více než půlstoletí staré objevy bereme jako prokázaný fakt. K dobru jí oprávněně přisuzujeme i to, že se zasloužila o snesitelnější podmínky chovu primátů v západních laboratořích.
Kniha Důvod k naději - Moje cesta životem je však mnohem víc než rekapitulací úspěchů. Autorka svůj život blízko zvířat bere jako východisko k přemýšlení o Bohu, válce a etice.
"Je skutečně požehnáním, že nemusíme vyhovět svým agresivním choutkám. Pokud bychom nedokázali potlačovat nutkání k agresi průběžně, žili bychom v extrémně neurovnané společnosti," píše například.
Projekt v tanzanském Gombe, do kterého se postupně zapojily stovky dobrovolníků, neukončil ani únos několika zahraničních studentů jednou z bojůvek, jež se snažily ovládnout prostor po rozpadu koloniálního systému. I toto svědectví je jedinečné. Změna přinesla africkým státům politickou svobodu, stejně jako zničující občanské války a opakované uprchlické vlny. Kde duní zbraně, možná mlčí múzy, avšak pozorovat šimpanze je možné i nadále - pokud jste ovšem ochotni riskovat život.
Jane Goodallová nechává nahlédnout též do svého soukromí. Jak být dobrou mámou, se učí od vlastní matky, s níž má nadstandardní, a přitom racionální vztahy, ale také od některých šimpanzích samic. Příroda je v podání Goodallové provázána s duchovním a politickým uvažováním. Jedno nejde oddělit od druhého, teprve pak bude život kompletní.
Ten její byl dlouhý a naplněný, knižní svědectví o něm je dojemné i burcující. A kde že vidí naději, podle níž se biografie jmenuje? Ve schopnostech lidského mozku: v nových technologiích, soucitu a mladé generaci.
© Aleš Palán, Aktuálně.cz