Autobiografická kniha Raynor Winnové „Pobřežní cesta“ je vskutku pozoruhodnou ukázkou cestopisné beletrie. Když jsem po ní sáhla, ani ve snu by mě nenapadlo, jak hluboko se mi zakousne pod kůži.
Čím? Příběhem manželského páru středního věku, který se stal obětí tristní absurdity britského soudnictví. Následkem hanebně nespravedlivého rozsudku přišli Winnovi úplně o všechno a ocitli se na mizině a bez střechy nad hlavou. A neměli žádnou možnost dovolání, zůstala jim pouze bezmoc.
Pouhý den po této katastrofě musí Winnovi čelit další strašné ráně: autorčin manžel Moth se dovídá diagnózu svých zdravotních potíží, z níž plyne, že se jeho čas rychle krátí, navíc při postupné ztrátě pohyblivosti.
Tohle člověk nevymyslí. Takovéto příhody dokáže napsat jenom sám život. Neštěstí nikdy nechodí samo. Chodí přinejmenším v páru...
Co teď? Raynor s Mothem se rozhodnou vykonat bláznivou pouť – Jihozápadní pobřežní cestu, více než pětisetmílový pochod cornwallským pobřežím. Za poslední peníze nakoupí laciné turistické vybavení a jdou na věc, s odhodláním jít a žít z jakési sociální dávky 48 liber týdně, o niž naštěstí nepřišli...
„Začala naše cesta ten den, kdy jsme vystoupili v Tauntonu a zůstali stát v dešti u cesty s batohy na zádech? Anebo na nás ta cesta čekala už roky, schovaná někde za obzorem, jen aby se vynořila, když už jsme neměli co ztratit?” (citát z knihy)
Tady možná tkví důvod, proč se na mě jejich příběh tak houževnatě přicucnul. I já jsem se totiž před časem ocitla v podobné situaci. Proto jsem neměla vůbec žádný problém navázat ono vlákno porozumění s autorkou.
Jak asi čtenář správně předpokládá, bezbřehý (byť pobřežní) trek manželů Winnových nezůstal jenom pochodovým cvičením, nýbrž se proměnil v pouť v pravém slova smyslu. Pouť za objevením svého vlastního já. Pobřežní cesta propojí oba manžele s nebem – je to možná řečeno až příliš nadneseně, ale tak jsem to cítila. Krásu přírody vnímají s úžasnou emociální silou, znásobenou vědomím, že čas jejich společného putování nemilosrdně mizí jak pára nad hrncem.
„Není žádný jeho život a můj život, je jen náš život. Plánovali jsme si, jak zemřeme. Až nám bude pětadevadesát, vylezeme na vrchol nějaké hory, společně se podíváme na východ slunce a pak prostě usneme.” (citát z knihy)
Dál už nebudu nic víc prozrazovat, abych neochudila případné zájemce o zážitek z četby.
Kniha je napsána velice zralým stylem, čemuž jistě hodně pomohl znamenitý překlad Lucie Mikolajkové. Ne, že bych nezakopávala o popisné pasáže, jež jsem měla tendenci přeskakovat, ale to je u podobných knih celkem obvyklé a nevidím to jako zásadní malér. O nejdůležitější, nejhlubší poselství se totiž moje oči vždycky zarazily...
Dobrá, přejděme k finálnímu hodnocení:
Plusy: chytlavý příběh z reálného života, působivě podaný, velice inspirativní. Výborný překlad, stejně jako jazyková korektura.
Mínusy: popisné pasáže. Mám na mysli rozvláčné vysvětlování věcí a událostí, které autorka považuje za významné, avšak pro čtenáře až tak klíčové nejsou.
Sečteno, podtrženo: JO! Zase jedna fakt hodnotná kniha vymykající se stereotypům západní kultury zabředlé v konzumnosti a všelijaké bizarní pseudohumanistické demagogii.
© CleoXandra