„Není mnoho knih, o kterých bych mohl říci, že ovlivnily můj život. Tahle mezi ně rozhodně patří.“ Takto se nedávno na jednom čtenářském serveru kdosi vyznával z toho, jak silně jej ovlivnila publikace Karpatské hry. A rozhodně není sám: tato kniha si skutečně u mnoha čtenářů získala téměř kultovní status.
Přitom o jejím autorovi Miloslavu Nevrlém dosud nevyšla jediná souhrnná kniha, takže jeho příznivci si museli jeho portrét skládat z útržků roztroušených po jeho jednotlivých publikacích, pokud si nevyslechli třeba jeho vltavské rozhlasové Osudy. Což se nyní mění zásluhou novináře Aleše Palána, který s ním připravil bilanční knižní rozhovor s názvem Náčelník. Ukázku z něj si přečtěte ZDE.
Obří stonožka i klíčoví ptáci
Zoolog, publicista, cestovatel a skaut Miloslav Nevrlý (* 1933) v ní vzpomíná na svoje dětství, kdy prý ještě s volnou přírodou „neměl mnoho společného“, což změnila až četba jedné dětské knihy, která jej nadchla pro divoké ptáky: „Těch pár prostých řádek určilo můj další život.“ Kvůli nim už v patnácti letech vstoupil do Československé ornithologické společnosti, vystudoval Přírodovědeckou fakultu a celý život prožil jako přírodovědec. A také jako „okouzlený poutník“ přírodou.
Ani ve svých meditativních cestopisech neskrývá, že se jeho cestování odehrává za poměrně drsných podmínek, které ovšem stylizuje do podoby jakési prazákladní vznešené prostoty. V rozhovoru ale přiznává i věci, které by se nedaly tak snadno odít do onoho „romantizujícího hávu“ jako jiné jeho zážitky. Několikrát jej potkaly i vlastní vinou vysloveně nebezpečné momenty, jako když jej v Rumunsku kousla jedovatá obří stonožka, u které podcenil účinnost jejího jedu, takže po několika minutách skutečně začal ztrácet vědomí a sluch.
I v Náčelníkovi se Nevrlý vrací k tématům svých cestopisů, například k tomu, že se „na vandru“ snažil co nejvíc „přiblížit přírodě“. Podobně jako to zvířata nepřehánějí s mytím, mýdlo nepoužívají, suší se na slunci a neutírají se do ručníku, zubní kartáček nemají a srst a peří mění jen dvakrát ročně, ani on si nečistil zuby. A měl jen dvoje kalhoty: jedny na léto, druhé na zimu. Vzhledem k tomu je pochopitelná jeho averze vůči práci hygieniček kontrolujících dětské letní tábory: „Tyhle dámy ztěžují nebo přímo znemožňují práci těm, kdo se snaží vštípit svým dětským svěřencům lásku a obdiv k přírodě“.
On tyto postoje aplikuje, když se netoulá horami. Kupříkladu o bytě, kde žil se svojí rodinou, píše, že přes zimu tam s nimi občas žijí i krásné žlutohrdlé lesní myšice. Přidává zdůvodnění: „Mají na to právo, vždyť náš starý dům stojí tam, kde kdysi býval jejich les." Co na soužití s hlodavci říkala jeho manželka, se z knihy nedozvíme.
Z knižního rozhovoru opět promlouvá jakási autorova přírodní mystika („V životě jsem vlastně nepsal o ničem jiném než o krajích, nejraději horských, a jejich dětech, skalách a travách, stromech a ptácích, rád bych s nimi jednou splynul...“). Explicitněji než v Karpatských hrách zde zaznívají křesťanské aspekty. Nevrlý dešifruje četné náboženské odkazy, které se před rokem 1989 zdráhal vyjádřit naplno. Tak Zpěv děkovné jitřní písně byl za časů prvního vydání Karpatských her kryptonymem pro ranní modlitbu. Kvůli komunistické cenzuře pak Náčelník udělal ze sv. Bonaventury, vlivného františkánského teologa a učitele církve, indiánského náčelníka a přejmenoval ho na Dobré Štěstí (tak, že jméno přeložil do češtiny). Podobně z autora Čtvera knih o následování Krista Tomáše Kempenského v Karpatských hrách učinil „rýnského cestovatele“.
Blíže také vysvětluje, jak u něj k obratu k teistické víře došlo. Rozhodující v tom prý byly jeho zážitky z divoké přírody, konkrétně putování po tehdy ještě liduprázdných slovenských Karpatech. Za oněch osamělých dní a nocí pod sluncem a pod hvězdami začal prý Nevrlý cítit, že je jen bezbrannou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu na pouhou vesmírnou vteřinu do nezbadatelného hvězdného prostoru, spolu s okolními stromy, ptáky, travami, kameny i brouky. Z toho na něj padala tíseň, ale zároveň se v něm probouzelo vědomí, že nic se neděje zbytečně, že tvůrce vesmíru měl nějaký důvod stvořit i jeho. A hlavně, že jej chrání a provází na cestách.
Až po mnoha letech se autor s překvapením dočetl, že totéž v mládí dělal a zažíval – a to ve stejných Karpatech, jen o pár desítek kilometrů východněji a o dvě stě třicet let dříve – i mladý Ba’al Šem Tov, zakladatel východoevropského chasidismu. Dodejme, že obsáhle toto téma rozebírá nedávná kniha religionisty Pavla Hoška Chasidské příběhy: mezi židovskou mystikou a krásnou literaturou (Centrum pro studium demokracie a kultury, 2022). Nevrlý se dokonce v nadsázce nazývá rabim Nevrlým z města Praga, jehož život „byl požehnán i tím, že nikdy nepostrádal nic z toho, co mu bylo odňato“. Což je variace výroku Martina Bubera o chasidském rabim Jechielovi Michalovi ze Zločova, který prý „byl požehnán tím, že nikdy nic nepotřeboval dřív, než se mu toho dostalo“.
K odsunu skřítků i Němců
V knize najdeme i stopy alternativní spirituality. Například legendu o tom, jak po Bílé hoře musel z frýdlantského zámku uprchnout hrabě z Redernu a s ním kvůli této nespravedlnosti odešli i všichni horští skřítkové, víly, diví i noční lovci, divoženky a jedloví mužíčci. Nevrlý vyjadřuje přání, že možná v Jizerských horách dosud někteří z nich zůstali, „jenom my je už nevidíme, tak jako nevidíme mnoho jiného“. Přičemž protestuje proti tomu, když ony bytosti Palán pejorativně nazývá „strašidly“.
Jeho čtenáři vědí, že se Nevrlý velmi zasloužil o zachování a předání německého kulturního dědictví Jizerských hor. V tomto kontextu může být pro někoho překvapivý jeho názor na poválečný odsunu/vyhnání, který v daném dobovém kontextu označuje za pochopitelný: „Pro čtenáře dnešních posuzovatelů odsunu by mělo platit: Nevěř nikomu, kdo válku a její konec neprožil.“ Dodejme, že mnozí lidé, kteří protektorát prožili, se strachu z Němců nezbavili do konce života, jiní pamětníci divoké odsuny už tenkrát oprávněně kritizovali. Ať si Nevrlý myslí o Němcích cokoli, důležité je, že účinně zachránil a předal dál mnoho z jejich jedinečné lokální paměti.
Bez komunistů a bez masa navíc
Nevrlý dále vysvětluje i to, jak vypadal jeho každodenní život pracovníka Severočeského muzea v Liberci. V Karpatských hrách muzejní praxi i obecný přístup západní vědy pranýřoval: „Přijde jiný čas a změní se honitby, přírodověda, muzea. Musí se změnit. Již tři století žijí téměř výlučně z mrtvol. Tři sta let nekrofilie, uctívání mrtvol, tři století pozitivní vědy.“ V rozhovoru místo toho prozrazuje, že má v sobě snad i skryté předpoklady k muzejní práci, totiž jakousi úpornou systematičnost, snahu po úplnosti a touhu mít sepsáno úplně všechno, kterou „často ke své škodě“ trpěl již od mládí.
I tak se ale ve státní instituci choval nekonvenčně a odmítal dělat některé kompromisy, například nikdy nevstoupil do KSČ, což se negativně odráželo na výši jeho platu. Kupříkladu obědy prý proto řešil tak, že v poledne na bicyklu odjel ze svého muzea do nedaleké vysokoškolské menzy. Tam mu hodné kuchařky do trojité soupravy kastrolů nandaly pokrm (polévku, přílohu a omáčku přidaly, maso ne) a on se pak o jídlo podělil s rodinou. „Neztloustli jsme,“ dodává lapidárně.
Každodenní život s Náčelníkem Nevrlým asi někdy nebyl jednoduchý. A některé jeho názory jsou minimálně nekonvenční (nejen stran hygieniček, jakkoli někdy pedantických). Kniha představuje mnoho tváří Miloslava Nevrlého jako navýsost inspirativní až fascinující osoby, ať už ji budeme chápat jako učitele lesní moudrosti, nebo specificky české, neokázalé spirituality coby (někdy i nevědomé) variace na některá témata františkánství a chasidismu.
© Jan Lukavec, Reflex.cz